Židé to nikdy neměli snadné. Jejich život byl naplněn utrpením, smutkem, strachem. Osud si s nimi zahrával již od nepaměti. Byli pronásledováni, vyhlazováni, nebo alespoň sestěhováni, a to již od středověku.
Informace o židovské komunitě v Praze pocházejí již z konce 1. tisíciletí, a zmínky o židovské čtvrti se objevují už v Kosmově kronice. V roce 1096 je vyhnáno asi 4000 lidí židovského původu, pouze asi tisíc židů smí v židovské čtvrti zůstat. Vznikají protižidovské pogromy, načež se čtvrť začne uzavírat, opevní se a od zbytku města se oddělí zdí.
Židé se sem stěhují i ve 13. století, kdy jim křesťanská církev zvyšuje daně a poplatky, zakazuje mnohé profese a přikazuje nošení identifikačního znamení na šatech. Mnoho židovských obyvatel je povražděno, situace se hrotí, proto Ferdinand I. musí Židy vykázat ze země.
Až s nástupem na trůn Rudolfa II. nastává období rozvoje ghetta. Staví se nové domy, synagogy, nemocnice a radnice. Ghetto je rozšířeno o mnoho domů, které skupují bohatí Židé. Roku 1670 se pražské ghetto stává po přílivu Židů vyhnaných z Vídně nejlidnatější židovskou čtvrtí Evropy.
Přelidněné ghetto však v roce 1680 ničí morová epidemie, a v roce 1689 velký požár. Vyhoří přes 300 domů a zahynou stovky lidí. Obnova ghetta trvá přes 15 let. Židé jsou zde však utiskováni, musí se řídit přísnými pravidly, mají omezené sňatky, rodinu smí zakládat pouze prvorození synové, jsou jim stanovena místa, kde smějí žít.
Lepší život Židům nastává s nástupem Josefa II. Ten ruší všechny zákazy, židé již nemusí nosit znamení na šatech a mohou žít i mimo zdi ghetta. Oficiálně je ghetto zrušeno v roce 1848 a na počest vladaře pojmenováno Josefov.
Je to však hustě zastavěná čtvrť plní chátrajících domů a úzkých uliček a průchodů. V roce 1885 je celá čtvrť srovnána se zemí, dochovala se pouze radnice, hřbitov a šest synagog.